Bižuterní průmysl jsme získali konfiskací a ztratili nezodpovědností

Zdeněk Lhotský o současném jabloneckém  průmyslu
 
Bižuterní  průmysl upadá, továrny a soukromníci krachují, zaměstnanci končí na pracovních úřadech, studenti z uměleckých škol nemají uplatnění. Je situace opravdu tak beznadějná?
  Situace není beznadějná nikdy, bohužel se potkalo několik faktorů, které ovlivňují současný stav. Jednak bižuterie nebyla nikdy výsadou českou, většinu výrobních a obchodních kapacit vlastnili Němci; jejich odsunem  po válce logicky došlo k hromadnému odlivu tradičního know-how. Situace po roce 1948 věci rozhodně nepomohla, v tom není sklo a bižuterie výjimkou. Znárodnění konfiskovaných výrobních a exportních firem  akcelerovalo vznik velkých výrobních a obchodních  celků  a ty mohly v rámci RVHP zcela pohodlně fungovat.     

   Po  rozpadu socialistického ekonomického a ideologického systému se tyto celky zcela logicky setkaly  s konkurenčním bojem a jak známo, na trhu nikdo nikoho nešetří. Je to skutečný boj a je třeba ho vést jako bojovník.  Porevoluční představa většiny o tom, že konečně máme tržní hospodářství a jsme za vodou, byla čirá chiméra. Tržní hospodářství je, mimo jiné, založeno na velké míře discipliny a osobní odpovědnosti.  Tehdejší kapitáni  našeho bižuterního průmyslu z velké většiny tyto vlastnosti neměli; lehce nabyli, lehce pozbyli.....
Dá se s tím ještě něco dělat nebo je to beznadějně ztracené?
  Na megafirmy můžeme zapomenout, tam fungují Číňané, které jsme s bižuterní velkovýrobou ochotně seznamovali. Nejrozumnější bude podporovat malé dílny, které jsou pružné a na trhu lépe obstojí.
Často  se argumentuje například tím, že bižuterní průmysl zkrachoval, ale schopní výtvarníci, kteří to umějí a mají nápady, se dokaží i v nových podmínkách úspěšně prosadit...
  Mluvíte o výtvarnících, ale jádro problému je v průmyslu. I výtvarníci se svými mnohdy skvělými nápady potřebují silné ekonomické zázemí, bez něho se pohybují v rovině studiové tvorby, která zaujímá obecenstvo na výstavách, ale  nikdy nebude tvořit těžiště ekonomiky. Výroba je složité předivo ekonomických a obchodních vztahů, jemností, osobních kontaktů a historických zdrojů.     
   Bižuterie přece nevznikla ve 30. letech, ale vyvíjela se po staletí; stačí si přečíst  odborné studie třeba pánů historiků Langhamera nebo Dr. Nového. Za vším úspěšným stála houževnatost, píle a cílevědomost podpořená vizí. Vize dnes chybí, nevím proč. Podívejme se do muzeí a sbírek, najdeme zde obrovskou rozmanitost a srovnáme-li to s tím, že v bižuterní výrobě v posledních letech převažovaly perle, zjistíme, jaké rezervy zde jsou. Nakonec bižuterie nemusí být jen skleněná, vývoj se hrne kupředu. My ale často jdeme na věci opačně. Spolupracujete-li s řemeslníkem, téměř vždy začíná větou: „To nejde…“ Teprve pak se zjistí, že to vlastně jde, ale ty drahoty jsou rituál. Rituál negativismu. Zkusme rituál pozitivismu, svět to ocení.
Jaká je vůbec pověst  našeho  skla a bižuterie v zahraničí?
S překvapením jsem zjistil v New Yorku, že „Czech glass“ tam nikoho nezajímá. Zato termín „Bohemian glass“ má obrovské jméno i přesto, že už v podstatě nic podobného neexistuje.  Snad trochu v oblasti studiového skla, ale to je jen nepatrný segment ekonomiky a příliš lidí to neuživí.   
  To je jemnost, kterou je třeba reflektovat, ale jak známo, obchodní vztahy jsou jemnostmi tvořeny.  Vlak už nám ujel v mnoha ohledech dávno, nezbývá než počkat na další, ale musíme nastoupit hned do prvního vagonu, na lokomotivu nás dnes světový trh těžko pustí. Chce to obrovskou houževnatost, ale hlavně vizi. Také se zbavit dojmu, že jsme nejlepší, stará česká choroba. Kdo jezdí ven, ví, že nejlepší nejsme.
I v minulosti krize přicházely a odcházely. Co by ovšem pomohlo Jablonci, Železnému Brodu atd., aby přežily krušnou dobu? Mají lidé z oboru jasno, existují konkrétní řešení?
 Obvykle říkám, že ztratí-li se jen z jedné generace v Čechách sklářská zkušenost, je vše nenávratně pryč. Ta zkušenost se získávala generačně po staletí, dnes ještě mnoho dětí ví, co je to otep, mačkárna, perle. Téměř v každé rodině. To je ono rodinné stříbro, ne-li zlato. Barák můžete postavit a zbourat, ale bude mít smysl jen tehdy, pokud ho naplníte kvalifikovanou silou. Aby se z nějakého provozu stal mlýnek na peníze, stojí to hodně potu, v historii i krve. Ale i u mlýnku na peníze musíte točit klikou. Někdy to jde dosti ztuha. Nejde jen o výrobu, ale hlavně o obchod. I obchod se musí dělat s obrovskou dávkou vize a inspirace. Obchodník musí být kreativní jako umělec.
Jaké jsou dnes největší trhy? Jablonečtí výtvarníci se snaží prosazovat v Hongkongu a Číně. Na vlastní oči jsem viděl „zakázku na skleněnou pandu“. Jak to probíhá u studia, sklářské firmy, výtvarníka, obesílá soutěže, festivaly, uchází se o zakázky s „bookem“ prací?
Nejsem odborník na obchod s bižuterií, ale svým způsobem se všechny oblasti podobají. Dá se o tom koupit brožurka, nebo se to dá i vystudovat, u nás nic podobného asi neexistuje, nevím o tom. To jsou výchozí předpoklady. Co se nedá naučit, s tím se člověk musí narodit a je to jako v každém oboru, někdo má prostě talent, šestý smysl, osobní kouzlo. Za zákazníkem se musí jít, kdo čeká, že si ho někdo najde, Bůh s ním. Je třeba být vidět, veletrhy, katalogy, web jsou samozřejmostí. Musíte sledovat konkurenci, ne kopírovat, to je cesta do pekel
Co mladí absolventi uměleckých škol, jaké jsou jejich šance ?
Co se děje ve volném umění příliš nesleduji, mám co dělat, abych stačil sledovat, co se děje u nás ve firmě na Pelechově u Železného Brodu, ale dobří lidé se rodí stále a svět je otevřen všemu dobrému. Svět je otevřen. ..Jenže mám pocit, že ostnatý drát na našich hranicích byl jen dekorace, ta opravdová bariéra je v nás. Je třeba s ní bojovat.
Z rozhovoru s jabloneckou výtvarnicí jsem nabyl dojmu, že boj o zakázky se nevede úplně v rukavičkách. Existuje přesto nějaká cechovní solidarita?
To je velké téma. Jak známo, i v tvrdě konkurenčních podmínkách předválečné jablonecké bižuterie si konkurenti postupovali zakázky, když nestíhali. A to jen proto, aby neutrpěla stavovská čest, protože pak by utrpěla celá oblast a mohlo by se stát, že by se vytvořilo povědomí, že Jablonečáci nedodávají včas. To dnes chybí a odnáší to všichni.
Ubylo dětí, náklady na udržení uměleckých škol jsou vysoké, poptávka po absolventech nižší. Některým školám hrozí zánik. V Jablonci se orientují na nové obory: medailérství a propagační výtvarnictví. Dá se tomuto trendu ještě nějak jinak čelit?
Myslím, že škol je zbytečně moc, a lehce se může stát, že padne průmyslovka, která má velkou tradici a kvalitu. Ty horší nakonec padnou také, ale ty dobré už nikdo nevzkřísí. Cesta je v otevírání nových, perspektivních oborů, školy se musí zatraktivnit. Zase to souvisí s vizí státu. Buď budeme montážním závodem, nebo budeme svět napadat produkty s vysokou přidanou hodnotou.
 Je třeba ale změnit i výuku, mladí lidé se musí učit vedle odborných disciplin i podnikat - jak tomu ostatně bylo v historii - a obchodovat. Kdysi jsem psal projekt pro jednu školu v zahraničí, tedy svoji vizi, a doporučil jsem jim, aby ze studentů dělali malé tvůrčí dílny, nápadem počínaje, přes výrobu a obchodem konče
  Zdroj: Jablonecký deník (17.10.2015)
 
 

NEJČTENĚJŠÍ