Quo vadis, české technické školství?

„V posledních letech dochází k pozitivnímu trendu v zájmu žáků o studium technických oborů,“ praví se v úvodu materiálu o technickém vzdělávání v ČR z dílny Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy, který v loňském roce schválila vláda.
 

 

   Podle tohoto dokumentu lze konstatovat, že například ve skupině informatických oborů došlo od roku 2009 k nárůstu o 2,6 % přijatých žáků a v oboru strojírenství a strojírenská výroba pozorujeme nárůst o 2 %. 
V rozporu s tím se jeví názory lidí z praxe, ať už z podniků nebo přímo ze škol a také ze Svazu průmyslu a dopravy ČR. Například více než tři čtvrtiny ředitelů strojírenských firem, oslovených v rámci loňského průzkumu, se domnívají, že zájem dětí o studium tohoto typu je zcela nedostatečný a že náplň technického školství neodpovídá potřebám pracovního trhu. Kde je tedy zakopaný pes? 
„Zájem uchazečů o studium na odborných školách všeobecně vnímám jako střední až malý,“ konstatuje Mgr. Luboš Bauer, ředitel nejmladší, a tedy velmi moderní pražské průmyslovky, SPŠ Na Třebešíně. Dodává: „Je ale nutno podotknout, že mezi jednotlivými odbornými školami jsou rozdíly. Rozhodujícím faktorem zájmu o danou školu zpravidla bývá její vzdělávací nabídka, tedy struktura oborů vzdělání, tradice a pochopitelně kvalita vzdělávání.“ 
    V České republice studuje na středních odborných technických školách přibližně 25 % žáků, v oblasti humanitního vzdělávání pak zhruba 40 % žáků z populačních ročníků. Je tento poměr dán prostým nezájmem nastupující generace, nebo je příčinu možno hledat jinde? 
  „Zájem o studium na středních odborných technických školách je daný hlavně náborem na základních školách, takže záleží na aktivitě každé střední školy,“ říká Ing. Miroslav Žilka, CSc., ředitel pražské průmyslovky s nejdelší tradicí SPŠ Betlémská. „Obecně v poslední době zájem o střední odborné technické školy mírně roste. To je ale zřejmě dáno i mírným růstem demografické křivky.“ 
Na které konkrétní problémy dnes střední technické školy narážejí? Podle Ing. Žilky je problémových oblastí více. Především je to nedostatek kvalitních učitelů odborných předmětů. Tomuto problému podle něj čelí každá technická odborná škola. Kamenem úrazu jsou přijímací zkoušky a dalším pak nový model maturit. Situaci neusnadňuje ani systém dvou přihlášek u přijímacího řízení.
PENÍZE AŽ NA PRVNÍM MÍSTĚ
Kde ale hledat příčinu? Na prvním místě, jako ostatně u mnoha problémů, ve financích. 
„Realitou je podfinancování regionálního školství, hlavně v oblasti mzdových požadavků. Získat mladšího učitele odborných předmětů je téměř nemožné,“ konstatuje Miroslav Žilka. Podle něj chystaná reforma financování regionálního školství, kterou připravuje MŠMT, žádné převratné pozitivní změny nepřinese. Doufá však, že nastaví takové parametry, které školám alespoň neublíží – tedy, které v důsledku školám z financí ještě více neuberou. 
Často se hovoří také o možnosti spolufinancování škol z komerční sféry. K tomu však – s realistickým pohledem na situaci – podotýká Ing. Žilka: „Stane se několikrát za rok,“ říká, „že nám podniky dají finanční dar řádově v desítkách tisíců Kč. Není to však systémové řešení a nejlépe se jeví daňová asignace. Momentální systém pobídky podniků je z mého hlediska neefektivní.“ 
Ředitel SPŠ Na Třebešíně však vidí v tomto způsobu financování alespoň dílčí řešení: „Prostředky z ekonomické sféry, pokud na ně lze dosáhnout, představují významnou finanční injekci. Prostředky takto získané mohou výrazně přispět (a přispívají) ke zlepšení celkových podmínek vzdělávání ve škole, např. materiálních, podmínek pro vzdělávání učitelů odborných předmětů, k nákupu sofistikovaného softwaru. Díky finanční podpoře od sociálních partnerů lze např. efektivně odměňovat talentované žáky, financovat odborné soutěže zejména dovednostní atd. Co se týče motivace podniků, výrobních společností apod., jsem toho názoru, že se odvíjí a bude odvíjet hlavně od nedostatku středních odborných kádrů na trhu práce. Svědkem toho jsme již nyní, jak vyplývá z našich zkušeností získaných v rámci dobré spolupráce s partnery naší školy.“
INSPIRACE DUÁLNÍM SYSTÉMEM
Přitom v okolních německy mluvících zemích mají velmi dobře zaběhlý tzv. duální systém. Podle materiálu z MŠMT však v mnoha aspektech vychází z tradic a parametrů, které jsou charakteristické právě pro Německo a Rakousko. V rámci tohoto systému dohlížejí na kvalitu odborného vzdělávání hospodářské komory s povinným členstvím. Žák školy je pak zároveň zaměstnancem firmy, která z velké části financuje jeho odbornou přípravu. 
V České republice bohužel duální systém zatím neexistuje. Pilotní projekt s prvky duálního systému nyní připravuje Svaz průmyslu a dopravy spolu s vedením Moravskoslezského kraje. Stávající legislativa zatím pouze umožňuje využívání některých jeho prvků. Mezi ně patří spolupráce středních škol a firem, příprava učitelů odborných předmětů ve spolupráci se zaměstnavateli nebo plánované úpravy kapacit oborů ve školách na základě poptávky zaměstnavatelů v oblastech a regionech. 
V některých krajích v tomto duchu již několik let probíhá intenzivní spolupráce mezi významnými podniky a školami. V kraji Vysočina jde například o spolupráci s firmou Bosch Diesel, která ovlivňuje zlepšování podmínek pro středoškolské vzdělávání a rozvoj polytechnického vzdělávání v základních školách. Ve Zlínském kraji Česká zbrojovka umožňuje odborným pracovníkům firmy aktivně se podílet na výuce odborných předmětů, praktické vyučování je realizováno ve specializovaných provozech a úspěšným absolventům COPT nabízí možnost přijetí do pracovního poměru. Dalšími příklady firem spolupracujících se školami mohou být Škoda Auto nebo Třinecké železárny. 
Nicméně ani tyto snahy nepřinášejí systémové řešení a jsou spíše bílými vránami.
NA SUCHU SE PLAVAT NENAUČÍŠ
S provázaností škol a firem souvisí i praxe studentů ve firmách z daného oboru.
„Pro studenty středních odborných škol, kterým je, až na výjimky, mezi 15–19 lety, je nezbytné, aby chodili na praxe do reálného pracovního prostředí,“ říká Miloš Rathouský ze Svazu průmyslu a dopravy ČR. „Je tedy nutné tyto praxe žákům umožnit a zároveň motivovat firmy k přijímání studentů na pracoviště.“ 
Ani takto zdánlivě jednoduchá věc však není bez komplikací. Ačkoli firmy žákům středních škol rády praxi poskytují, naráží se zde mimo jiné na komplikace, vyplývající ze zákona o zaměstnávání osob mladších 18 let. 
Přitom ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Kateřina Valachová potvrzuje: „Umět řemeslo má budoucnost. Zručnost, chytrost, invence a originalita. To jsou vlastnosti skutečného řemeslníka. Věnujeme pozornost odbornému vzdělávání, podporujeme polytechnické vzděláváni v základních školách, podporujeme spolupráci škol a zaměstnavatelů. Ale nesmíme zapomínat, že nejdůležitější je, aby učení inspirovalo a abychom každého žáka podpořili ve správné volbě budoucího povoláni podle jeho předností a výsledkem byl úspěch v práci i v životě.“ Toho však pouhým vstřebáváním teorie ve školních lavicích pochopitelně dosáhnout nelze. 
K praxím žáků technických škol se vyjádřila i Jarmila Balážová, mluvčí MŠMT: „Na podporu realizace praktického vyučování u zaměstnavatelů budou vytvořena opatření, která stanoví povinné náležitosti dokumentace pro hodnocení výsledků žáků v odborném výcviku/odborné praxi na bázi kompetencí, včetně vytvoření vzorových formulářů. Součástí tohoto opatření je zajištění kvality firemních pracovišť s využitím požadavků na akreditaci pro autorizované osoby Národní soustavy kvalifikací.“ 
Důležitým podpůrným nástrojem pro zvyšování kvality technického školství, související také se spoluprací mezi školami a firmami, je podle Miloše Rathouského nejen praxe studentů, ale také možnost či dokonce povinnost pro odborné učitele zvyšovat si své znalosti stážemi ve firmách. Po dobu nepřítomnosti by pedagoga mohl ve škole zastoupit odborník z praxe, což by přineslo zajímavý vedlejší efekt. 
„I když stáže učitelů ve firmách v malém už dnes probíhají, důležité bude, zda je MŠMT zakotví do zákona a jak zajistí jejich kofinancování,“ podotýká Rathouský.
Zdroj: Technický týdeník  (13.3.2O17)

NEJČTENĚJŠÍ